Jejím
 cílem je náhrada ztráty krevního objemu způsobeného krvácením nebo 
ztrátou jiných tělních tekutin nastolením a udržení 
minimálních oběhových parametrů před dopravou do zdravotnického 
zařízení.
Nejlepší parametr je 
střední arteriální tlak (MAP) – při přístrojovém měření/, minimální hodnota je 60-70 torr. V 
praxi se řídíme spíše systolickým tlakem, který by měl být nad 90 
torr. Cílem tekutinové resuscitace tedy není nastolení fysiologických oběhových parametrů za každou cenu.
Diagnostika – je nutné si uvědomit, že kompenzační 
mechanismy mohou relativně dlouho držet normální hodnoty TK, a P, 
zvláště, je-li puls ovlivněn například bradykardizujícími léky /beta 
blokátory/.  Oběh se může kdykoliv náhle zhroutit. Pokud tedy není 
například jasná zjevná velká krevní ztráta, vyšetřujeme  TK a P a 
pátráme po jiných známkách hypovolemie - prokrvení periferie – chlad, 
studené opocení - kapilární návrat – do 3s po stisknutí nehtového 
lůžka - stav vědomí – obluzení, neadekvátní chování.
Důležitý je odhad krevních ztrát podle charakteru poranění.
- stehenní kost – kolem 1,5l
- pánev – až několik litrů
- žebro – 150 ml /cave seriová zlomenina žeber/
Základem správné tekutinové resuscitace je zajištění spolehlivého přístupu do cévního řečiště. Standardem je periferní žilní kanylace kanylou s širším průsvitem dle možností /16G/. Pokud se jedná o
 nutnost /i potenciální/ masivních náhrad, pak 2x. Pokud není 
z technických důvodů možná perif. kanylace /2 pokusy neúspěšné/, měl by 
se zvolit alternativní přístup /
intraoseální/.
Jaký roztok zvolit?
K dispozici máme 
krystaloidy nebo koloidy.
Krystaloidy – nahradí objem krevního oběhu o pětinu 
/z 1000 podaných ml zůstane v oběhu 200 ml/, zbytek unikne extravazálně.
 Jsou ale poměrně bezpečné a  šetrné s minimálními nežádoucími účinky. K
 dispozici máme 
Fysiologický roztok /vhodný pro náhrady do 2000 ml/ nebo Ringerův roztok nebo Ringer-laktát /neomezené množství/.
Koloidy – v současné době používáme
roztoky želatiny nebo hydroxyethylškrob /HES/.
Želatina – substituent plasmy, nahradí 
stejné množství krevního objemu. V oběhu se dlouho neudrží, rychle  se 
vylučuje ledvinami, má lehký diuretický účinek – prospěšné. Bývají po 
nich častější alergické reakce. Výhodou je neomezená dávka při nutnosti 
masivního podávání.
HES – nyní se používají středně a 
nízkomolekulární roztoky s nízkým stupněm substituce /rychlejší 
metabolismus, možnost podat větší množství/. Chová se jako lehký 
plasmaexpander a v oběhu vydrží déle. Dávky jsou omezeny na 50 
ml/kg/den.
Takže co podat?
Tradiční schemata doporučují podat krystaloidy s koloidy v poměru 
3-4:1. V praxi se řídíme hlavně klinikou a posouzením, jak rychle je 
nutné nastolit minimální oběhové parametry.
Velká ztráta volumu s kritickým stavem – zahájit koloidy a 
posléze nebo současně /do druhé i.v. linky/ zkombinovat s krystaloidy.
Urgentní stav – krystaloidy 1000-1500ml, posléze koloidy.
Obecně ale platí, že při emergentním stavu je pro záchranu 
pacienta rozhodující hlavně rychlost podání a ne až tak co se podává – 
pokud se nejedná o 5% glukosu.
A pokud se jedná o traumata, je statisticky prokázáno, že o 
osudu pacienta rozhoduje rychlost, s jakou se dostane do ZZ, které je 
schopné jeho poranění řešit.
Já dodávám – 
ale musí se tam dostat živý, tedy s fungujícími základními životními funkcemi, přestože minimálně.
 
2.QRS komplexy ve V4-V6 jsou jen zdeformované artefaktem, jinak jsou stejné jako první QRS komplexy. P vlny pořádně nevidíme, takže těžko hodnotit PR interval. Když přimhouříme oči, snad bychom QRS komplexu mohli přiznat hraničních 120ms, nicméně stále chybí DELTA vlna.
WPW syndrom vypadá takto:
http://on.fb.me/RLyPtn
http://on.fb.me/1tCnvxM
Jak vidíte, rozdíl je markantní.