Právní aspekty hospitalizace psychiatrických pacientů. Řízení o vyslovení přípustnosti převzetí nebo držení v ústavu zdravotnické péče.

Psychiatrické poruchy a onemocnění v mnohých případech zcela narušují schopnosti pacienta posuzovat nebo rozhodovat o svém zdravotním stavu, protože mnohdy zásadním způsobem narušují kontakt s realitou, čímž se podstatně liší od pacientů se somatickými poruchami a chorobami, a to tím, že často vykazují příznaky kvalitativní poruchy vědomí a mnohé rozmanité příznaky duševního onemocnění. Z toho důvodu nejsou mnohdy schopni správně posoudit nutnost jejich hospitalizace.

Na základě výše zmíněného se v psychiatrii často řeší problematika hospitalizace bez souhlasu nemocného, tedy hospitalizace nedobrovolná. Pokud je jakýkoliv pacient hospitalizovaný a budou se u něj provádět diagnostické a léčebné úkony, vždy musí být o této skutečnosti srozumitelně informován a poučen. Souhlas s těmito úkony pak potvrzuje svým podpisem v podobě tzv. informovaného souhlasu, který je obligatorní součástí každé zdravotnické dokumentace. Základ právní úpravy je zakotven v Úmluvě o lidských právech a biomedicíně, v České republice platné od roku 2001. Obsahem informovaného souhlasu je skutečnost, že jakýkoliv zákrok týkající se zdraví pacienta je možné provést pouze, pokud k němu osoba poskytla svobodný a informovaný souhlas, a to vždy v písemné podobě. V některých případech se však musí přistoupit k hospitalizaci bez souhlasu pacienta. Takto realizované internování pacienta má podporu v mnoha právních předpisech, ale i v právních předpisech nejvyšší právní síly, a to v zákoně č. 2/1993 Sb. Listině základních práv a svobod (dále jen LZPS), tedy v právním předpisu ústavního charakteru. Nejvýznamnějším pro tuto problematiku je čl. 8 odst. 6  LZPS, který mimo jiné stanoví:

• Nikdo nesmí být zbaven svobody, anebo stíhán jinak, než způsobem a z důvodů, které stanoví zákon.
• Pouze zákon stanoví, v jakých případech může být osoba bez svého souhlasu převzata a držena v ústavní péči. Tato skutečnost musí být do 24 hodin oznámena soudu, který o legitimitě nedobrovolné hospitalizace rozhodne nejpozději do sedmi dnů.

Dalšími relevantními předpisy upravující tuto problematiku jsou: zákon č.40/2009 sb. Trestní zákoník. Zákon č. 372/2011sb. Zákon o zdravotních službách.

Provádění vyšetřovacích a léčebných úkonů, ke kterým nedal nemocný svolení a je – li to  podle povahy onemocnění nezbytné, tak i převzetí do ústavní péče, je přípustné dle platné legislativy pouze za těchto okolností:

• Jedná – li se o nemoci, na které lze uplatnit povinné léčení, nebo jde-li o nosiče ve smyslu zákona o ochraně veřejného zdraví, nebo je podle trestního řádu nebo občanského soudního řádu nařízeno vyšetření zdravotního stavu.
• Pokud osoba bezprostředně a závažným způsobem ohrožuje sebe nebo své okolí, jeví známky duševní poruchy nebo duševní poruchou trpí nebo je pod vlivem návykové látky.
• Pokud není možné v důsledku závažného zdravotního stavu od nemocného vyžádat jeho souhlas a jedná se o neodkladný výkon nezbytný pro záchranu zdraví nebo života.

Běžnou praxí při zásahu posádek RLP či RZP jsou také pacienti pod vlivem alkoholu nebo jiné návykové látky, kteří mohou vykazovat jak kvantitativní tak kvalitativní poruchy vědomí, včetně bludů, halucinací nebo jiné neadekvátní chování a jednání. Na tyto pacienty se rovněž vztahuje výše zmíněné. Příkladně uvádím citaci zákona 372/2011 sb. (zákon o zdravotních službách), §38 odstavce 1. Pacienta lze bez souhlasu nebo v případě nezletilého pacienta jeho zákonného zástupce hospitalizovat, jestliže (b) ohrožuje bezprostředně a závažným způsobem sebe nebo své okolí a jeví známky duševní poruchy nebo touto chorobou trpí nebo je pod vlivem návykové látky, pokud hrozbu pro pacienta nebo jeho okolí nelze odvrátit jinak, nebo (c) jeho zdravotní stav vyžaduje poskytnutí neodkladné péče
a zároveň neumožňuje, aby vyslovil souhlas.
Na výše uvedená ustanovení platí dle Listiny základních práv a svobod 24 hodinová oznamovací povinnost příslušnému soudu, který zahájí řízení o vyslovení přípustnosti převzetí do ústavní péče nebo jeho omezení. Soud pak nejpozději do sedmi dní rozhodne o zákonnosti hospitalizace učiněné bez jinak obligatorního souhlasu nemocného.

V občanském soudním řádu byla dne 24. 10. 2012 s účinností od 1. 1. 2013 novelizována pasáž o řízení o vyslovení přípustnosti převzetí nebo držení v ústavu zdravotnické péče (§§ 191a – 191h), a to zákonem č. 404/2012 Sb. Pro zdravotnické pracovníky je dle této úpravy podstatné a nové, že souhlas opatrovníka osoby zbavené nebo omezené ve způsobilosti k právním úkonům nenahrazuje souhlas umístěného. Dosud byli pacienti zbavení způsobilostí k právním úkonům hospitalizováni se souhlasem opatrovníka bez ohledu na to, zda s hospitalizací souhlasí. Tato hospitalizace nesvéprávného pacienta se souhlasem opatrovníka byla časově neomezená, což se dnes jeví z etickoprávního hlediska jako nepřípustné.

Zdroje:

1. Ústava České republiky: Listina základních práv a svobod. Úplné znění Sagit, 2012.
2. Občanský soudní řád: Exekuční řád: Úplné znění: právní stav ke dni 2013.
3. PAVLOVSKÝ, Pavel. Soudní psychiatrie a psychologie. Praha: Grada, 2009.
4. JELÍNEK, Jiří. Trestní zákon a trestní řád s poznámkami a judikaturou: a předpisy související: Praha, 2008.
5. MACH, Jan. Lékař a právo: praktická příručka pro lékaře a zdravotníky. 1. vyd. Praha: Grada, 2010.
6. Zdravotní služby: zákon o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování, zákon o specifických zdravotních službách, zákon o zdravotnické záchranné službě : nové prováděcí vyhlášky k reformním zákonům : podle stavu k 14.5.2012. Ostrava: Sagit, 2012.
     

Text od Pavla Hanáčka